Agapornis růžohrdlý
VýSKYT V PŘíRODĚ
Agapornis růžohrdlý byl v přírodě objeven v roce 1793, kdy byl nejprve považován za poddruh agapornise oranžovohlavého. Následně byl uznán jako samostatný
druh (1817) a v roce 1955 byl ještě popsán
jeho poddruh Agapornis roseicollis catumbella. V přírodě se vyskytuje převážně
v zemích jihozápadní Afriky, jako jsou Namibie a Angola. Jižní část areálu rozšíření
zasahuje do Jihoafrické republiky. Ve světě
se nachází i populace v několika městech,
kde se rozšířil po úniku z chovů. Podle
Birdlife International se nejedná o ohrožený druh, nicméně populace v přírodě
má klesající trend a areál rozšíření je přibližně 774 000 km2
. Limitujícím prvkem je
přístup k vodním nádržím, pronásledování farmáři a v minulosti se na populacích
projevil i jejich odchyt.
VýSTAVní TYP
Velké rozšíření agapornisů růžohrdlých
mezi chovateli a jeho popularita se odráží
i v množství vystavovaných ptáků. V zahraničí patří v několika zemích nejen mezi
nejčastěji chované papoušky, ale na výstavách agapornisů patří i mezi nejčastěji zastoupený druh.
Na BVA Masters v Belgii
je většina z vystavených agapornisů právě
tento druh a v dnešní době prakticky vše ve
výstavním typu. U andulek jsou chovatelé
zvyklí na výstavní andulku, u agapornisů
růžohrdlých tento příměr na nás pořád
působí trochu exoticky. Každý chovatel,
který agapornise vystavuje, má snahu
uspět a proto dává na výstavy své nejlepší
jedince, ať v kresbě nebo velikosti. Nejlépe
hodnocený bývá mohutný agapornis s pěknou kresbou. Touto selekcí tak bylo dosáhnuto agapornisů, kteří mají větší postavu
a jasnější kresbu, než běžně chovaní ptáci
stejného druhu. Rozdíl mezi „klasickým“
a výstavním typem je patrný na první
pohled – jasnější barvy, rozsáhlejší maska,
hrubší peří, výrazná mohutnost. Rozdíl
je nejlépe poznat, když máte agapornise
v ruce. Tento typ se nejprve objevil v Nizozemí a posléze se začal rozšiřovat mezi chovatele do dalších států. U nás má největší
zásluhu na rozšíření pan Alojz Chmelík ze
Slovenska, který se před lety začal agapornisy růžohrdlými ve spolupráci se zahraničím
cíleně zabývat a položil tak základy chovu
výstavního typu nejen na Slovensku, ale
i v naší zemi. Dnes se na rozšíření v chovech
v ČR nejvíce podílí členové Českého klubu
chovatelů agapornisů, kteří je i pravidelně
vystavují na Celostátní výstavě agapornisů
v Brně a Exotice v Lysé nad Labem.
ChOV
Samotný chov a odchov výstavního
typu agapornise růžohrdlého není nikterak problematický. Tak jako u každého
druhu je základem úspěšného chovu sestavení kvalitního nepříbuzného páru.
Pohlavní dimorismus zde není, můžeme
se orientovat podle pomocných znaků
(samice bývají mohutnější, pánevní kůstky dále od sebe), ale stoprocentní to není.
Papoušci staví hnízdo z větviček, které jim
předkládáme, samička je naloupe, zandá
do kostřece a takto je postupně nanáší do
budky, kde si postaví miskovité hnízdo. Už
v době, kdy jsem s agapornisy růžohrdlými začínal, tehdy ještě v klasickém typu, jsem
se často setkával s neochotou stavění hnízda – samice od několika párů byly schopny
snášet vajíčko přímo na prkenná dna budek. Toto se následně řešilo dosypáváním
hoblin, aby nedošlo k nechtěnému rozsednutí nebo poničení vajíček. Problém s neochotou stavět hnízda mi zůstává i u několika
párů výstavního typu. Nyní to však řeším
tak, že před otevřením budek nasypu do
každé z nich vrstvu na krátko (asi 5 cm) nastříhaných větviček. Když pak samice tráví
čas v budce, tak jednotlivé větvičky rozebere
na vlákna a budku si vystele. Měl jsem pár,
který měl v době hnízdění tendenci škubat
mladé, dosypávání větviček to pomáhalo
eliminovat. Zkrátka ptáci měli postaráno
o jinou zábavu. Odchov probíhá standardně, samička snáší vždy obden jedno vajíčko,
až se dostane k průměrné snůšce 4–5 vajíček, výjimkou nejsou ani snůšky početnější.
Už na velikosti vajíček je patrný rozdíl proti
velikosti vajíček klasického typu. Inkubace trvá kolem 23 dní. Po vylíhnutí začíná
rychlý růst, agapornise kroužkuji většinou
desátý den v závislosti na jejich vývoji a to
kroužkem o průměru 5 mm. Běžně používané kroužky (4,5 mm) jsou v tomto případě nedostatečné a zaškrcovaly by v budoucnu nožku. U některých jedinců přestává
stačit i 5mm kroužek a je otázkou času, kdy
se bude muset začít s používáním kroužku
Mladě agapornise
růžohrdlého, mutace
opalin D zelený
s větším průměrem. Vývoj probíhá v první
fázi velmi rychle a rozdíl v rychlosti růstu je výrazný. U výstavního typu je nutné
upozornit, že první vlna, kdy agapornis
mohutní, je v budce a další přichází s přepeřováním. U některých jedinců nebo mutací se dosahuje deinitivní velikosti až ve
dvou letech. Zejména to je vidět u mutace
opalin. Dospělé ptáky zařazujeme do chovu až v 1,5 roce, zejména samice, u kterých
v mladším věku mohou nastat problémy se
snůškou.
KRMení
Agapornise růžohrdlé krmíme stejně
jako jiné běžně chované druhy agapornisů,
tzn. směsí suchého zrní (proso, nahý oves,
lesknice, kardi a další druhy zrnin), v době
hnízdění pravidelně předkládáme naklíčenou směs a vaječnou míchanici. Krmnou
dávku doplňujeme o různé druhy ovoce
a zeleniny (např. o jablka, brokolici, mrkev,
cukety atd.) nebo zeleného krmení (pampeliška, ptačinec žabinec, čerstvé větve…).
Samozřejmostí je přístup k vodě nejen na
pití, ale i koupání a sépiová kost jako zdroj
vápníku. Růst v hnízdech je proti klasickému typu znatelnější, proto v tomto období
nejvíce záleží na předkládané potravě. Pestrost a dostatek hodnotného krmiva jsou
základem pro úspěšný odchov.
MuTACe
V rámci celého rodu jsou agapornisové růžohrdlí evolučně vzdálenější od
ostatních druhů agapornisů. U druhů
s bílým okružím oka v minulosti často
docházelo (a u řady chovatelů bohužel
i nadále dochází) k přenosu mutace z jednoho druhu na jiný spářením právě těch
dvou odlišných druhů (např. agapornisů ischeri a škraboškového). Ve výsledku máme křížence, mutace je přenesena
a ptáci vykazují znaky obou druhů. Ptáci jsou nadále plodní a dochází k neustálému
promíchávání druhů. Kříženci s agapornisem růžohrdlým jsou též známi, ale tito
ptáci jsou nadále neplodní. Mutace z jiných
druhů agapornisů tak na agapornise růžohrdlé přenést nelze. Díky tomu se jedná
o čistý druh, jediný čistý druh z nejběžněji chovaných agapornisů. Mutace, které
u nich známe, se spontánně vyskytly a je
jich celá řada (opalin, pallid, dilute, oranžovolící, a mnoho dalších). Ne všechny
z těchto mutací jsou i u výstavního typu.
Výstavní typ byl nejprve vyšlechtěn u zelených, následně se přidávaly další mutace,
příp. jejich kombinace. Některé z mutací
jsou slabší a částečně tak mají vliv i na vitalitu výstavního typu. V rámci výstavních
agapornisů se běžně setkáme se zelenými,
tmavým faktorem, opalinem, pallidem, K vidění však prakticky nejsou straky nebo
plaví. Často se sice setkáme s „větším“ agapornisem, ale při porovnání se zeleným je
evidentní, že do nich mají stále daleko. Toto
srovnání je k vidění např. u *modrých* (ve
srovnání se zelenými je tato množina mutací obecně pozadu). Základní mutace můžeme mezi sebou cíleně kombinovat. Ptáci
však musí vždy vykazovat znaky, abychom
byli schopni jednotlivé mutace poznat. Pokud nejsme schopni kombinaci určit, tak
takoví ptáci nejsou vhodní ani na výstavy
ani do chovu. V případě pochybností „co
a jak s čím párovat“ je dobré kontaktovat
pro radu zkušeného chovatele. Agapornisové růžohrdlí jsou sice běžným, ale v našich chovech často přehlíženým a opovrhovaným druhem a to přesto,
že jejich chov je nenáročný, srovnatelný
s běžně chovanými druhy. Při pořizování
ptáků do chovu je důležité vybrat co nejkvalitnější jedince, i když cena opravdu
kvalitních agapornisů je často několikanásobně vyšší. Pokud ptáky nakupujeme od
specializovaného chovatele, dokáže nám
říct, z jaké chovné linie pták pochází i několik generací nazpět. Všem chovatelům,
ať už současným nebo budoucím, které
tento druh očaroval stejně jako mě, přeji
hodně štěstí a radosti při jejich chovu.