Agapornis hnědohlavý
Agapornis hnědohlavý (Agapornis nigrigenis) je malý, asi 13,5 cm veliký
papoušek, v přírodě vyskytující se v lesích podél řeky Zambezi. Podél řek jsou
lesy jen několik metrů široké a přecházejí v savanu. Agapornisové v nich sbírají
potravu, která zahrnuje mnoho druhů semen, bobulí, ovoce a listové pupeny.
K hnízdění využívá dutiny stromů. Agapornisové hnědohlaví se velmi často
zdržují u vody a zdá se, že jsou přímo závislí na koupání. Birdlife International
odhaduje, že v dnešní době jejich populace v přírodě čítá
2 500–9 999 jedinců, a to na přibližně 17 500 km2
. Chov v zajetí
V zajetí patří tento druh agapornise k méně
často chovaným druhům. Je to velmi zajímavé,
neboť agapornis hnědohlavý nepotřebuje speciální zacházení a jeho nároky na chov jsou téměř
totožné i s častěji chovanými druhy agapornisů
jako je například agapornis škraboškový (Agapornis personatus). Jednomu páru agapornise
hnědohlavého postačí prostor o velikosti 1 m3
.
Na klec použijeme pletivo o síle drátu nejméně
1 mm. Část chovatelů, včetně mne, se specializuje na šlechtění a odchov nejrůznějších velmi
zajímavých mutací. U agapornise hnědohlavého známe mutace jako je například modrá,
dilute, Slaty, Dominantní straka a také NSL ino
(tzv. „lutino, albino“) a mnoho dalších.
Hnízdění
Agapornisové hnědohlaví jsou pohlavně vyspělí již kolem 10. měsíce, hnízdit ovšem začínají
až kolem jednoho roku života. Určování pohlaví u agapornise hnědohlavého je složité, na první pohled nejsou žádné viditelné rozdíly mezi
samcem a samicí. Zkušení chovatelé určují pohlaví podle tvaru hlavy a šířky zobáku, nebo podle vzdálenosti pánevních kůstek. Bohužel tyto
metody nejsou úplně spolehlivé, a tak jedinou
spolehlivou metodou na určení pohlaví jsou
testy DNA. Hnízdění agapornisů může probíhat jak v zimě ve vytápěných zimovištích, tak
v létě ve venkovních voliérách.
V mém chovu probíhá hnízdění od dubna do října v závislosti na počasí. Agapornise přemisťuji do venkovních voliér v době, kdy se
ustálí venkovní teplota a přes den neklesá pod
10 °C. K hnízdění můžeme poskytnout vertikální i horizontální budky o základně 15 × 15 cm
s vletovým otvorem o průměru 5 cm. V této
době předkládáme agapornisům velké množství
hlavně vrbových větví, ze kterých si staví hnízdo.
Kromě vrbových lze také podávat např. větve břízy. Předkládání vrbových větví zajistí, že v hnízdě bude ideální vlhkost, která se pohybuje mezi
60 až 65 %. Správná vlhkost je nezbytná pro
správný vývoj zárodku a klubání mláďat. Při nesprávné vlhkosti může dojít k „uschnutí“ zárodku přímo ve vejci. Inkubační doba je asi 23 dní,
mláďata kroužkujeme ve věku 10–14 dní většinou kroužky o průměru 4 – 4,5 mm.
Krmení
Jako krmení používáme suchou směs různých
zrnin, která může obsahovat i malé množství
slunečnice. Před obdobím hnízdění začneme
podávat klíčenou směs zrnin. Dříve jsem preferoval průmyslově vyráběnou vaječnou směs, ale
v minulé sezoně jsem se vrátil k poctivé domácí,
která je kvalitnější a složení mohu různě měnit.
Agapornisové ji okamžitě začali ochutnávat
a vždy, když ji dostanou do misky, doslova se
na ni vrhnou. Z ovoce podávám nejvíce jablka,
protože ostatní ovoce moji agapornisové nepřijímají s takovou oblibou. Na zpestření několikrát týdně podávám senegalské proso v klasech,
díky kterému se agapornisové i zabaví. V období hnízdění podávám květy pampelišek a mladé
zelené kopřivy nasekané na kousky. K nakličování používám směs složenou z pšenice, ječmene, prosa, lesknice, kardi, ovsa a konopných
semen. Naklíčená semena jsou plná důležitých
vitamínů ovlivňujících tok a přípravu agapornisů k hnízdění. Velmi důležitým krokem při
podávání klíčeného krmení je nenechávat ho
zvláště v horkých dnech v miskách déle než
do druhého dne, jelikož krmení začne kvasit
a mohlo by v konečném důsledku způsobit
úmrtí ptáků.
Představení chovu
Chovu agapornisů se s přestávkou věnuji přibližně 8 let. Začínal jsem s chovem agapornisů
škraboškových a zanedlouho si pořídil i první
exempláře agapornisů hnědohlavých, kteří mě
naprosto očarovali. Už při prvním hnízdění
se mi v hnízdech objevily nejrůznější mutace
jako zelená dominantní straka, modrý nebo
můj první violet (ialový) agapornis. Nyní se
zaměřuji pouze na ně a jejich barevné mutace. V mém chovu se tak nyní nachází modří,
straky, tmavé faktory, Slaty, Euwing v zelené
i modré řadě, NSL ino („lutino“) a dilute (včetně
kombinací se Slaty, tmavým a violet faktorem).
Agapornise chovám v několika venkovních voliérách. Největší voliéra má rozměry 2 × 2 × 2 m
a další voliéry jsou o rozměrech 1 × 2 × 2 m (š, v,
d). Pro chov jsem zvolil polo-cílený hejnový odchov. To znamená, že agapornise mám v menších hejnech rozdělené po určitých mutacích Ptáci tak mají stále možnost přirozeného výběru, který je ovšem omezený jenom na „vhodné“
jedince k spárování. Při této metodě vidím výhodu, protože ptáci si najdou protějšek, se kterým si rozumí. Nevýhodu této metody vidím
v tom, že je nutné sehnat co nejvíce nepříbuzných jedinců buď dané mutace, nebo alespoň
ptáky štěpitelné, což zrovna u agapornisů hnědohlavých a jejich mutací není někdy vůbec
snadné. Obrovskou výhodou je, že jsem členem
Českého klubu chovatelů agapornisů, díky kterému jsem se seznámil se špičkovými chovateli
nejen z ČR, ale z celé Evropy, od kterých je možné získat velmi kvalitní ptáky do chovu a dostat
se i k nejnovějším mutacím. V mém chovu se
tak nachází ptáci, kterým rodokmen sahá do
Holandska, Belgie, Slovinska nebo třeba Itálie. Dokonce se mohu chlubit tím, že někteří
z mých ptáků pochází z linie vítězů BVA Masters. Nepříbuznost ptáků je velmi důležitá, pokud se rozhodnete pro chov mutací. Chovatel
si díky nepříbuzným jedincům může vytvořit vlastní chovné linie, které může navzájem
kombinovat. Vždy je lepší kombinovat ptáky
s kvalitními přírodními jedinci a odchovat tak
štěpitelné ptáky, než se uchylovat k příbuzenské
plemenitbě, která vede k postupné degeneraci.
Standard přírodně zbarveného
agapornise hnědohlavého
Čelo je sytě rezatě červené s minimálním černým páskem na okraji čela. Temeno je rezatě
hnědé přecházející do bronzově zelené na zátylku. Brada a uzdička jsou černé přecházející
do hnědočerné směrem k příuší. Oči jsou tmavě hnědé, duhovka je o něco světlejší s holým
bílým okružím. Zobák je červený, světlejší na
vrchu s bílým ozobím u kořene. Náprsenka je
světle oranžová. Hruď, břicho, boky a okolí kloaky je světle zelené. Křídla jsou nepatrně tmavší
než zbytek těla. Letky jsou na vnější části zelené,
vnitřní strana je černá, ohbí křídel je žlutozelené. Kostřec a horní i spodní krycí ocasní peří je
světle zelené. Ocasní pera jsou převážně zelená
se světlejšími konci. Druhotná ocasní pera mají
uprostřed oranžověžluté a černé znaky. Nohy
jsou šedé s tmavošedými drápky.
Mutace
Jak jsem se již zmínil, u agapornisů hnědohlavých jsem se zaměřil na chov ptáků různých
barevných mutací. Z těch běžnějších jsou to
modré a zelené straky s jedním nebo dvěma
faktory tmavnutí, modří ptáci nebo violety.
Z méně běžných jsou to zelení a modří Slaty,
dec v zelené řadě, modré a zelené dilute Euwing
(zelený, modrý, kombinace s violet faktorem)
a v neposlední řadě také lutino (NSL ino zelený) a albino (NSL ino modrý). Chtěl bych se
zastavit u modrých ptáků, protože mezi chovateli probíhala a probíhá diskuse ohledně ialového nádechu na kostřci u modrého agapornise
hnědohlavého. U takových jedinců je důležité
dobře si je prohlédnout a vyloučit tak křížení
s agapornisem škraboškovým.