Papoušek mnohobarvý

Papoušek mnohobarvý

Papoušek mnohobarvý je menším druhem australského papouška,
který je našim chovatelům obecně znám. Byl popsán už v roce 1788
Gmelinem, první pojmenování Psittacus multicolor pro něj vytvořil v roce
1820 Kuhl. V roce 1910 ho pak A. H. Clark zařadil do rodu Psephotus.
Zařazen v tomto rodě pak setrval až do doby před několika lety.
Při komplexní revizi řádu papoušků byl z tohoto rodu vyřazen
a následně společně s papouškem žlutokřídlým (Psephotellus dissimilis)
a papouškem žlutoramenným (Psephotellus chrysopterygius)
vložen do rodu Psephotellus.

Č
eský název tohoto papouška, který
dorůstá 26–28 cm, je zvolen velice dobře. Tento druh se vyznačuje velkou
bohatostí barev. Na rozdíl od svého příbuzného papouška zpěvavého, kterému je
i zbarvením podobný, se vyznačuje štíhlejší
postavou a delšími ocasními pery.
V Austrálii obývá rozsáhlé oblasti, kde
je poměrně hojný. Oblast výskytu se táhne
ze západní Austrálie přes střední, včetně
rozsáhlých oblastí vnitrozemí, a jižní Austrálii až k pohořím jihovýchodní Austrálie.
Zcela chybí v oblastech severních teritorií,
na tropickém Yorkském poloostrově a na
východním pobřeží. Zcela výstižný je také
jeho anglický název – Mulga Parrot. Toto
pojmenování je odvozeno od keřů mulga,
které tvoří významnou část jeho biotopu.
Vyskytuje se v otevřené či řídce porostlé
krajině travnatých ploch, mallee, suchých
křovin, nízkých a zakrnělých eukalyptů,
má rád pískové pláně, nízké kamenité či
skalnaté vrcholky či výchozy. Zdržuje se
v blízkosti stálých či sezónních nádrží
a zátok či podél vnitrozemských řek. Hejna těchto papoušků zaznamenáme právě
pouze u vodních zdrojů, jinak žije striktně
v párech a rodinných skupinách. Byli pozorováni ve společných skupinkách s barnardy límcovými (Barnardius zonarius). Jde
o druh papouška, který nikterak nereaguje na rozsáhlé změny biotopů vlivem lidské
činnosti, naopak proniká do oblastí, kde se
dříve nevyskytoval. Například kácení lesů
a vznik pastvin či zemědělských ploch mu
jde k duhu.
Jedná se o druh papouška, který je v suchých oblastech vázán na dostupnost vody.
Po obdobích dešťů se objeví i tam, kde řadu
let chyběl, dokonce i vyhnízdí, ale s vysycháním povrchové vody opět zmizí. Nedokáže se přizpůsobit vysloveně polopouštním podmínkám a létat za vodou stovky
kilometrů, jako například andulky vlnkované (Melopsittacus undulatus).
Velice zajímavá je jeho variabilita zbarvení. Jednak podléhá oblastem výskytu,
v jižních krajinách žijí ptáci celkově světlí
se žlutě zbarvenou oblastí břicha a skvrn
na hlavě a křídlech, navíc menší postavou.
V severních oblastech výskytu naopak
můžeme potkat mohutné ptáky, kdy žlutá
barva přechází do oranžové až cihlově červené. Dříve dokonce došlo k pokusu vymezení zeměpisných forem, kdy měli údajně
existovat hned tři poddruhy, nicméně dle
nových poznatků jsou uvedené rozdíly ve
zbarvení či velikosti způsobené variabilitou druhu a přizpůsobení se podmínkám,
nikoliv příslušností k zeměpisné formě.
Této vlastnosti druhu pak samozřejmě využívají chovatelé, kteří důslednou selekcí
jedinců podporují zvětšování červených
prvků na celkovém vzhledu papouška.
Mladí papoušci mnohobarví jsou podobní rodičům, podobně jako u papoušků
zpěvavých lze rozlišit pohlaví už v hnízdě.
Mladí samečkové mají prsa světle zelená, samičky pak tmavohnědá až olivová.
Příčný bílý pásek na spodní straně letek je
u tohoto druhu výrazný, a to u obou pohlaví. Úplné přepeření ptáků do šatu dospělců
je většinou ukončeno ve stáří cca 14 měsíců.
Tito papoušci dokáží velice rychle létat,
jejich let je vlnitý, přičemž mezi údery křídel zůstávají křídla roztažena. Při přistání
přechází v plachtění a třepetání, charakteristický je i pohyb ocasem při přistání. 
Létají rádi nízko nad zemí. Jejich hlas je
hvízdavý, zvuk vydávají cca 3–4 za sebou.
Při hledání potravy se občas ozývají jemným štěbetáním.
Papoušci mnohobarví se živí rozličnými
druhy travních semen, ale i vyšších rostlin
a keřů či stromů, například i akácie. Stejně
tak rádi přijímají rozličné bobule, ovoce
a zelené krmivo. V oblastech zemědělské
činnosti se pak velice rádi přiživují na
kulturních plodinách, ať už máme na mysli ovocnářské sady nebo lány obilí všeho druhu. Při výzkumech příjmu potravní
rozmanitosti těchto papoušků patřil mezi
významné poznatky fakt, že drtivé procento zkoumaných volat obsahovalo i hmyz
a dřevěné uhlí ze zuhelnatělých stromů po
požárech buše.
Mnohobarví papoušci hnízdí v závislosti na obdobích dešťů, zpravidla v rozmezí
měsíců července až prosince. Pokud se
v některých oblastech posune období dešťů, posouvá se i hnízdní perioda papoušků.
V příhodných podmínkách vyhnízdí i dvakrát za sebou, nicméně není to pravidlem.
V takovém případě mláďata z prvních
hnízd zůstávají s rodiči i v průběhu výchovy
druhých mláďat. Nejčastěji hnízdí ve zlomených větvích či kmenech menších stromů, většinou nízkých eukalyptů. Průměrná
velikost vajíček je 24,2 mm × 18,8 mm. Samička snáší 3–6 vajíček, sedí sama 19–21
dnů. Mláďata krmí první dny samička, po
cca deseti dnech oba rodiče, hnízdo pak
opouštějí po 4–5 týdnech. Plně závislá
na rodičích jsou pak ještě minimálně dva
týdny
Jedním z prvních chovatelů v Evropě
byla londýnská zoo (1862), nicméně ještě dlouhá léta byl velkou vzácností. První prokázaný odchov je datován do roku
1876 (Francie), ale větší rozšíření a známost mnohobarvých papoušků nastalo až
po opětovných dovozech okolo roku 1953.
Následně se rychle rozšířil do chovů po
celém světě. První záznam v Čechách se
datuje před rokem 1934 (Karásek), většího
rozšíření se ale dočkali až po roce 1970.
V současnosti se jedná o běžnější druh
australského papouška, který je ideálním
chovancem do voliér nebo velkých dlouhých klecí. Pokud má suchý prostor, snáší
dobře i naše středoevropské klima, přesto
ho nenechávám venku po celý rok. Navíc,
pokud má tu možnost, hnízdí v brzkém
předjaří, a tudíž dávám do venkovních
voliér až celé rodinky s vylétlými mláďaty.
V době hnízdění je docela agresivní, poté
ho lze chovat například s barnardy. Nikoliv s papoušky královskými či rodem
Polytelis a už vůbec ne ve společnosti rosel.
Ale například soužití s australskými druhy
kakaduů je zcela bezproblémové. Papoušky nechávám hnízdit pouze jednou ročně
a poté je mohu nechat ve větších členitějších voliérách i s mláďaty, v menších voliérách může samec zanedlouho prohánět mladé samečky, samička zase samičky.
Jistá opatrnost a časté pozorování jsou na
místě. Používám úzké vyšší budky jako
pro neofémy, když si mohou vybrat, preferují tyto budky před většími. Důležitým
znakem tohoto druhu je skutečnost, že samička intenzivně zahřívá mláďata pouze
10 dnů, což je znakem celého rodu Psephotellus. Tuto skutečnost je nutné mít na paměti při jarních odchovech ve venkovních
voliérách, tím více vzhledem k současnému nestálému a často se měnícímu počasí.
Při tvorbě krmných dávek těchto papoušků vycházím ze znalostí jejich potravních návyků ve volné přírodě. Základem
je směs pro malé australské papoušky typu
gropar, v době přepeřování či chladném
zimování obohacená o drobnou slunečnici
či kardi, v předhnízdním období pak namočená či naklíčená. Další složkou je zelené krmení a ovoce, v době krmení mláďat
pak vaječná míchanice a nezralé traviny
a obilí v mléčné zralosti. Rovněž mají rádi
pupeny stromů, zvláště sladkých ovocných
druhů a vrb. Do gritu pak přidávám sépii
a dřevěné uhlí. Mám vysledováno, že bez
možnosti příjmu dřevěného uhlí trpí často
tito papoušci špatným trávením a zbytečně brzo hynou. Žádné chemické vitamínové přípravky jim nepodávám.
Tito malí papoušci nejsou úplně jednoduchými chovanci, ale jejich nádherné
zbarvení a příjemný hlas za trochu námahy
určitě stojí. V poslední době i na zahraničních burzách sleduji jejich postupný úbytek, již nejsou tak úplně kdykoliv dostupní,
čímž mám na mysli především kvalitní,
velké a silné jedince. Také cena za kvalitní
jedince mírně stoupá a dosahuje mnohdy
na naše poměry závratných výšek.