Ara horský je endemickým druhem Jižní Ameriky. Obývá západní Amazonii na území Peru, západní Brazílii a severní Bolívii (Silva, 2018). Ara horský žije ve třech menších populacích, z nichž jednu můžeme najít ve východním Peru, další dvě populace v západní Brazílii v provincii Acre až k nejsevernější části Bolívie (Kooten, 2011; Lepperhoff, 2017). Během tří generací v důsledků odlesňování, lovu a odchytu ubylo až 20 % populace, proto je ara horský zařazen na seznam ohrožených druhů IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) a je uváděn jako zranitelný (Vulnerable). Podle mezinárodní asociace BirdLife International (2018) je divoká populace tohoto druhu v současné době stabilní, je odhadována na 9 200–46 000 dospělých jedinců.
Popis
Ara horský je blízce příbuzný s arou žlutokrkým (Primolius auricollis) a arou marakánou (Primolius maracana) (Silva et. al., 2015). Je to jediný druh zeleného ary, který má čelo, temeno a postranní části hlavy zbarvené do modra, zadní část hlavy je tyrkysová, opeření hrudi a břicha jsou olivově zelené (Kooten, 2011). Ruční letky a křídelní krovky jsou modré. Vrchní část ocasu je bohatě vínově zbarvena a směrem ke špičce jsou péra modrá. Zobák má slonovinovou barvu, oči jsou žluté s oranžovým terčem, kůže na obličeji je bílá. Nohy mají tělovou barvu. Nedospělí jedinci se podobají dospělým ptákům, mají však tmavě zbarvenou oční rohovku, naprosto černý zobák, šedě zbarvené nohy a kratší ocasní peří (Low, 2001; Lepperhoff, 2017). Délka těla je 41 cm, hmotnost 207–294 gramů (Lepperhoff, 2017). Podle Jordana a Moorea se pohybuje hmotnost jedince v rozpětí 300–450 gramů, kdy při vážení 11 jedinců v přírodě byla průměrná váha 309,6 gramu (Silva, 2018). Podle M. Lowa (2001) je hmotnost jedince 250 gramů. Samci bývají větší a silnější. Zbarvení samce a samice je shodné (Kooten, 2011; Low, 2001).
Výskyt
Biotopem ary horského jsou močály s porostem palem a vlhké nížinné deštné lesy podél řek a vodních toků, přičemž upřednostňuje otevřené nebo částečně otevřené krajiny. Žije v nadmořských výškách v rozmezí 150–1 300 metrů, v prostředí horských mlžných lesů (Kooten, 2011; Machado de Barras, 1995). Arové obývají i paseky a sekundární lesy vytvořené lidskou činností (Lepperhoff, 2017). Lokálně se vyskytují i na předměstích menších měst (Tobias & Brightsmith, 2007). Během chovné sezony jsou ptáci viděni v párech, v nechovné sezoně se shlukují do malých skupin, obvykle o 4–6 kusech, na ploše, která jim poskytuje dostatek potravy (Tobias & Brightsmith, 2007). Arové horští se často hlasově projevují jen za letu, vydávají měkký zvuk, který lze přeslechnout (Lepperhoff, 2017).
Hnízdění
Existuje jen málo poznatků o jejich reprodukčním chování v přírodě, všeobecně se zdá, že míra rozmnožování v přírodě není vysoká. V roce 1994 bylo v Národním parku Manu v Atalaye a Salvacionu pozorováno deset hnízdících párů, ale jen u jednoho páru bylo zaznamenáno jedno mládě, které opustilo budku, ostatní páry nebyly úspěšné (del Hoyo et. al., 1997). Hnízdění může probíhat během celého roku. Začátkem října bylo pozorováno žadonění mláděte (Lepperhoff, 2017). Je zaznamenáno, že k hnízdění preferují vysoké bambusové či stromové dutiny. Je uváděna inkubační doba 25 dnů (Low, 2001), 24–26 dnů uvádí Silva (2018), totéž potvrzuje Lepperhoff (2017).
Potrava
S největší pravděpodobností se živí jako ostatní druhy malých arů, to znamená, že vyhledávají rozmanité druhy ovoce, semen, ořechů a menšího hmyzu, především v období růstu. V Peru u Kiriguete byli pozorováni i na jílových lizech (Lepperhoff, 2017). Jíl, z kterého papoušci čerpají bohaté minerální látky, je zároveň chrání proti toxinům obsaženým v konzumované potravě (Tobias & Brightsmith, 2007).
