Život v přírodě Ara červenouchý je sice sociálně založeným papouškem, ale většinou jej nespatříte v početných hejnech.
Vědec Romero (Müller-Bierl a Cordier, 1991) pozoroval ary červenouché pouze v párech. Ridgely
(Müller-Bierl a Cordier, 1991) ale pozoroval v letu
hejna o 30 až 80 jedincích. Lze ovšem říci, že tento
ara častěji žije v párech nebo malých skupinkách.
Odpočívací stromy se nacházejí většinou v blízkosti zdrojů potravy. Hnízda ale mohou být i 20 km
vzdálená od míst, kam druh létá za potravou. Noc
na stromech tráví pravděpodobně pouze mladí a nespárovaní jedinci. Páry se stahují do hnízdních dutin, které se
nacházejí na téměř kolmých skalních stěnách.
Hnízda si papoušci vybírají v nepřístupných
místech vytvářejících jakousi rokli, kterou
prochází vodopád (Boussekey, Saint-Pie
a Morvan, 1994). Hnízda někdy leží dost daleko od sebe, ale mohou mít také charakter
kolonie.
Jednu zajímavost popsal švýcarský sběratel a pozorovatel Cordier v dopise panu
Dr. Steinbacherovi v roce 1988: „Chci ještě
zdůraznit, že jsem slyšel ary rudobřiché hnízdící v téměř nepřístupných skalních dutinách.
Vstup do dutiny tvořil tunel se změtí trnitých
větví a kousků kaktusů, které nebylo možné
dát na stranu.“ Dále referuje o jednom údolí
s horskou stěnou, kde hnízdí velký počet arů
červenouchých.
Dutiny jsou poměrně hluboké. Jeden indián mu prozradil, že v jednom
hnízdě o šířce 1 metru a výšce 0,6 metru každé vánoce hnízdí pár a přiznává, že se snažil
marně chytit mládě…
Obvykle mají arové červenouší v přírodě
pouze jedno mládě, což je zřejmě zapříčiněno
neblahými životními podmínkami. Zejména
když je příliš dlouhé období sucha, sbírají
indiáni na zemi mnoho
per arů. Vypadá to, že indiáni tu papoušky neloví.
To může potvrdit i skutečnost, že tito arové létají
do sta metrů nad domy
a lidí se příliš nebojí. Během vlhčího období se arové živí především ovocem.
Denní režim arů probíhá v určitém rytmu. Po
východu slunce, což je asi
v 5:30 hodin, létají arové
z jejich spacích míst do výšky 2500 m, kde hledají potravu. Živí se
a pijí dvě až tři hodiny v blízkosti řek. Poté
letí ke svým odpočívacím stromům, nacházejícím se většinou v údolí, aby tam mezi
10 a 14:30 hodinou ve stínu přečkali dobu
s vysokými teplotami. Přibližně v 15 hodin
se arové vracejí na místa se zdrojem krmení, kde se živí plody zarděnice hřebenité
(Erythrina crista-galli), dále semeny a luštěninami. Místa se zdroji potravy opouštějí
kolem 18:30 hodin a stahují se ke spacím
skalám. Jedním z hlavních zdrojů potravy
jsou také částečně pole místních kečuánských indiánů (arašídy a kukuřice).
Voliéry
U místních obyvatel nepatří tento druh ary
mezi populární. Důvodem je fakt, že špatně
mluví. Do roku 1973 byl druh mezi chovateli
neznámý. Poté se několik exemplářů objevilo v USA a ty pak dále putovaly do Evropy.
Od té chvíle počty importů rapidně stouply.
Britský chovatel arů Chris Mason (osobní
sdělení, 2000) choval ary červenouché v příkladných velkých voliérách. Prakticky všichni jeho ptáci si vytrhávali peří. Nakonec se
rozhodl, že arům vytvoří speciální chovatelský prostor. Vybudoval voliéry v tmavém
prostředí pod obslužnou chodbou, pod jejichž stropem zkonstruoval dutiny z prken.
Tyto tmavé voliéry byly napojeny na výlety
velkých voliér a arové mohli tunely prolézt.
Když jsem ary později uviděl, vypadali naprosto perfektně a právě se chystali hnízdit!
Jak je vidět, potřebují tito arové možnost
úkrytu, který může být vyroben buď z desek,
nebo ještě lépe z kamenů.
V chovatelském zařízení ABRC (Florida) se zjistilo, že arové červenouší trpí na
onemocnění ledvin. Proto jsou zde krmeni
peletami s nižším obsahem tuku a proteinu.
Výlučně zde pak papouškům podávají ovoce,
ale žádnou zeleninu.
Chov
Arové červenouší mají komplikovanější
námluvy než ostatní druhy arů. Sameček
nechává svá křídla viset a pyšně ukazuje své
oranžovočerveně zbarvené ohbí křídel. Přitom běhá po větvi sem a tam. Zorničky se
mu výrazně zužují. Vydává pronikavé hlasové
signály. Tok trvá 15 minut a je zakončen krmením samičky a následnou kopulací.
Světový prvoodchov se podařil v roce
1978 v Zoo Wuppertal. Pár hnízdil mezi roky
1978 a 1987 každý rok. Ve většině chovatelských zařízení samice nesnesla více než čtyři
vejce na jednu snůšku. Výjimku však potvrdil
pár z Chester Zoo (Velká Británie). Samice
snesla pět oplozených vajec. Později se vylíhlo pět zdravých mláďat a všechna byla úspěšně odchována až k samostatnosti.
Švýcarský chovatel Walter Oser (osobní
sdělení, 2001) choval dva páry arů červenouchých v přestavěné stáji s ostatními druhy arů a s kakaduy. Prostor byl velmi velký
a také pěkně tmavý. Ale jak se zdálo, těmto
arům tmavší prostředí vyhovovalo, zejména
jednomu páru, který byl očividně dominantní. Agresivita směřovala proti jiným párům
arů červenouchých, takže tento pár musel být
přemístěn. Přítomnost ostatních druhů tento
pár vůbec nerušila, a to i přesto, že se jednalo
o dominantní jedince.
V této pro papoušky upravené stáji byla
stabilní teplota a papoušci měli k dispozici
několik budek. Jedna samice zahnízdila v šikmé budce. Její snůška obsahovala tři vejce,
z nichž byla dvě oplozená. Když byla z vajec slyšet mláďata, samička hnízdo opustila
a plně vyvinutá embrya uhynula, protože
vejce prochladla. Vejce, které bylo neoplozené, papoušci zlikvidovali už během sezení
na vejcích. O několik týdnů později samička
zahnízdila v protější svislé budce vyrobené
z dřevěných desek. Vejce však nebyla oplozená. Následovalo třetí hnízdění tohoto páru,
který si vybral opět jinou budku. Tentokrát
samice snesla jedno vejce do hnízdní budky
ve tvaru krychle.
Délka jedné strany budky měřila 80 cm
a vletový otvor byl opravdu velký – o průměru 30 cm. Vejce bylo velice malé a bylo
možné je přirovnat k velikosti vajec malých
druhů arů. Po 26 dnech se vylíhlo mládě,
které bylo odchované až k samostatnosti.
Od 28. dne života mláděte už bylo opeření na
letkách a ocasu patrné. Ve věku 35 dní bylo
opeření na hlavě již zeleně vybarvené.
Rodiče měli v průběhu fáze odchovu
k dispozici suchá semena, vařené luštěniny
a semena, ovoce a zeleninu. Ve věku přibližně 70 dní mládě vylétlo z budky.
Různé
Systematicky jsou arové červenouší někde
mezi malými a velkými druhy arů. Jsou příjemní a učenliví. Zejména ručně dokrmení
jedinci dokáží být velice oddaní. Samostatný
chov o jednom jedinci není vhodný.