•  Výskyt: Brazílie, Paraguay, Argentina, Uruguay
•  Velikost: 32 cm
•  Hmotnost: 300 g
•  Počet vajec: 3-4 ks
•  Inkubační doba: 26-27 dnů
•  Potrava: Směs semen, spousty ovoce a zeleniny, zelené krmení
•  Cena: Kolem 100 000 Kč/ks

Samec je zelený, na hlavě, krku a na spodině bledší a jasnější, péra má lemovaná černě, čelo, uzdičku, temeno a oční oblast červené, vrchní a spodní krovky ocasní žlutavě zelené, holenní peří červené, ohbí křídla, okraj křídla, křidélko a krovky ruční červené, letky ruční a loketní zelené, na špici modré, spodní krovky křídelní a spodní stranu letek zelené. Ocasní péra má amazoňan nádherný zelené, na špici široce žlutozeleně zakončená, tři vnější ocasní péra u kořene na vnitřním praporu s malou červenou skvrnou. Zobák je rohový, duhovka oranžově žlutá, běhák žlutavě hnědý.

Samice je stejně zbarvena jako samec ale má méně červeného zbarvení a nemá červené zrcátko v křídle.

Mláďata jsou podobná dospělým ale červené zbarvení na hlavě, přední části temene a uzdičce mají v menším rozsahu, oční oblast zelenou s jednotlivými červenými péry, okraj křídla zelený.

Rozšíření

Jihovýchodní Brazílie od jižního Sao Paula po Rio Grande do Sul; Misiones, severovýchodní Argentina, severní Uruguay a vzácněji jihovýchodní Paraguay.

Život v přírodě

Jeho domovinou je oblast Rio Grande do Sul, kde ptáci byli zjištěni v nadmořské výšce 500 – 1.000 m. Dříve sestupovali i níže, byli to však jen starší jedinci, dobře opeřeni. Zdá se, že ze Sao Paula zmizeli kolem roku 1940 a také v Misiones (Argentině), kde byli vzácně pozorováni. Důvodem je likvidace blahočetových lesů (araukárie), jejíž semena jsou pro ně hlavní potravou po celý rok. Odlišný typ „Pionus“ je nenahradil a ptáci o ně nemají zájem.

Dále T. Silva uvádí, že nezná žádný záznam z tohoto století, že by se objevil v Paraguai. Je mu také známo, že lovci, kteří zde pracovali pro Ernsta Koopmanna mu více než 30 let tento druh nikdy nedonesli. Autor k tomu dodává, že zde strávil mnoho času v teritoriu jižně od Alto Paraná a amazoňany nádherné zde nikdy nespatřil. Nepoznal také nikoho, kdo by je zde uviděl nebo odchytl a choval v zajetí.

Veškeré informace, které o tomto papouškouvi máme, pochází jen z Rio Grande do Sul, resp. Z Estacao Ecologica Aricuri v Esmeralda Municipaliti. Tato oblas, 110 akrů veliká, byla vybrána v roce 1975 jako centrum pro záchranu tohoto druhu. J. M. Forshaw ji navštívil v roce 1971 a napsal o ní: „ Mnoho tisíc papoušků se zde shromažďovalo na stromech okolo močálu a k večeru odtud odlétalo nocovat do nedalekého lesa.“ Tehdy jejich stavy se odhadovaly na 10 – 30 tisíc kusů. V roce 1974 zde již nebyli tak početní a po sčítání se jejich stavy odhadovaly na 5.000 kusů; v květnu 1983 zase na 10.000 ptáků. T. Silva uvádí, že tyto kolísavé stavy při sčítávání jsou zapříčiněny jejich migrací, protože se po vyhnízdění rádi toulají krajem a vyhledávají semena araukárií.

Walter Voss o tom napsal: „Koncem prosince mladí ptáci opouštějí hnízda a začátkem ledna se všichni shlukují do skupin 30 – 50 kusů. V únoru opouštějí své hnízdní oblasti hlubokých lesů na jihu a stěhují se do výše položených severních a severovýchodních náhorních rovin. Zde vyhledávají bobule Podocarpus lambertii a plody nectandra a ocotea.

Od dubna do června dozrává jejich hlavni potrava – semena Araucaria angustiifolia a v dubnu se opět vrací na jih do svých hnízdních oblastí.

Semena araukárií jsou polodlouhá (ve tvaru oštěpu), mají hnědou slupku a bílou dužinu.

Jejich chuť není nijak příjemná. V čerstvém stavu se prodávají na opékání a přidávají se i do některých brazilských jídel. Amazoňani nádherní je rozeznají od ostatní potravy a dávají jim přednost. O tom se přesvědčil Tony Silva, když je svým svěřencům dovezl z Brazílie. Ptáci je hned poznali, vyhrabávali je ze směsi různých semen a hltavě je konzumovali, jako hladovějící ptáci.

Další důvody, proč se jejich stavy snižují. Je to jednak degenerace zbytkové populace, která nemá odchovy tak početné, jako v minulosti, dále je to úbytek jejich hnízdních možností a nakonec to, co považuje za nejdůležitější, nedostatek jejich specializované potravy – likvidací lesů araukárií. V jejich domovině je již málo souvislých porostů těchto dřevin a ptáci jsou nuceni je vyhledávat. Přeletují z místa na místo, čímž se stávají středem pozornosti lovců, kteří je střílí pro svou obživu, zraněné (křídlované) ptáky si nechávají pro chov v zajetí a následně k prodeji. Lovci jsou většinou italští přistěhovalci nebo jejich potomci.

Budoucnost amazoňanů je ohrožena, proto je třeba je chránit zákony, zejména v těch oblastech, kde nacházejí dostatek potravy (lesní porosty araukálií). Tam je nutno upustit od extenzívního zemědělství, zakázat jejich lov a rozšířit polní výzkum, aby se více vědělo o jejich biologii a sezónních pohybech. Vše je nutné koordinovat do chovatelských programů.

V současné době je amazoňan nádherný bezprostředně ohrožen vyhynutím, proto jej CITES zařadil do přílohy I, tzn., že se ptáci nesmí odchytávat, lovit, konzumovat ani vyvážet z Brazílie.

Krmení

V Palmitos Park je krmili v chovné sezóně neomezeným množstvím nedozrálého obilí a mixovaného krmiva – slunečnice, vařená kukuřice a posekaného zeleného krmení. Dostávali také směs vařené rýže ve slupce, fazole, hrách a kousky ovoce a mrkve.

V době krmení mladých měli k dispozici míchanice z natvrdo uvařených vajec, netučného měkkého sýru, celozrného chleba a drcené mrkve. Dostávali též nabobtnalé proso, případně i naklíčený oves, kanáří zob, semenec apod.